THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znáš SUNSHINE?
Ne, nic mi to neříká.
Ty bláho, to je česká kapelka, která natočila ve Státech novou desku pod nějakým velkým zahraničním vydavatelem!
Fakt? Já to jméno nikdy neslyšel. V rádiu a ani v TV to moc nehrají, tak odkud bych to měl znát?
Co kecáš, dyť třebas na Rádiu 1 je docela hrají a byli i na ČT v tom pořadu, co v něm vystupují domácí kapely a pak tam nad tím chytráci z hudebních časáků sypou ty svá moudra, které nikoho nezajímají.
Aha, tak to by stálo za poslech.
No fajn, tak přijď dnes večer do Roxy, oni tam tu svou novou desku budou dokonce křtít …
Takhle nějak by čistě hypoteticky mohl vypadat rozhovor asi mnoha tuzemských vyznavačů masové hudební kultury. O táborských SUNSHINE skutečně nebylo donedávna moc slyšet. Skupina hojně koncertovala v zahraničí, desky vydávala pod hlavičkou převážně hardcoreově orientovaného labelu Day After a uznání sklízela hlavně v rámci své žánrové scény. Pochopitelně tím nechci tvrdit, že SUNSHINE jsou spolkem, o který se zajímá pár lidí, o čehož opaku dostatečně vypovídal zcela zaplněný klub Roxy, ale fakt, že typickému českému posluchači v zásadě neznámá kapela, si hezky v klídku, bez zbytečného humbuku, vydá svou desku u Universal Music (distributor pro ČR) a ještě k tomu všemu pod taktovkou věhlasného producenta, si zaslouží přinejmenším uznalé pokývání. Očekávat však nyní, že táborští budou vyprodávat sportovní haly a válcovat MTV by bylo asi velmi naivní. Každopádně to však kapele otevírá cestu k novým horizontům a představa, že by se dostala na úroveň popularity skupin typu PLACEBO se mi velmi zamlouvá. Z mého pohledu je tedy současná realita SUNSHINE zcela zasloužená.
Protentokrát odpadají jakékoliv předkapely, neb celý večer zcela patřil SUNSHINE … A ti se svůj vymezený čas rozhodli využít co nejefektivněji, tj. přehráním všeho podstatného, co mají za dobu své existence na svědomí. Úvod však, s výjimkou hned první „Insomnia“ pocházející z desky „Necromance“, zcela pochopitelně patřil novince „Moonshower And Razorblades“. Elektronické zvukové hračičky, kterými je nová nahrávka prošpikována mají protentokrát volno. Letitý výrok „It’s only rock n’roll baby“ jest pravdou pravdoucí a když se jej podaří v odpovídající kvalitě proměnit v činy, není co řešit. Ano, i SUNSHINE jsou „only rock n’roll“. V živém provedení velmi syrově a energicky znějící kapela. Má to náboj, má to šťávu, má to drive (ufff, to jsou slovní klišé) a je to sexy. Kapela disponuje bohatým arsenálem chytlavých písní, které nezapřou vliv britské kytarové scény. Jestliže mi poslední studiové nahrávky přijdou jako futuristicky znějící indie rock, tak na pódiu a před publikem se z táborských stává nespoutaná šelma, jejíž hlavní zbraní jsou silné kytarové stěny, z nichž vystupují do popředí místy až neuroticky znějící riffy. V tomto ohledu hrají větší prim skladby z předešlého počinu „Necromance“, zatímco novinka se, co se zvukové agresivity týče, drží spíše vzadu. Starší desky neznám, ale z odehraných skladeb byl jasně patrný zvukový a hudební vývoj SUNSHINE od vcelku jednoduchého garážového post punku (včetně nadšeně přijaté hitovky „Velvet Suicide“) až do dnešní podoby míchající několik hudebních stylů.
Frontman Kay je osobností schopnou dostatečně na sebe upoutat pozornost a i když by se mu dalo vytknout nějaké to vokální zakopnutí a možná poněkud strohou komunikaci s publikem (strohost však toho večera byla oboustraná), omezující se pouze na obligátní děkovačky, je právě on díky svému výzoru, přesně dle stylu „sex, drugs & rock n’roll“, asi tím nejdůležitějším prodejním artiklem SUNSHINE. Své vokální kvality již dostatečně prokázal na studiových nahrávkách, ale jelikož se kapela dostává do sfér, kde nerozhoduje jen hudební kvalita, nýbrž hlavně imidž, jsou šance na úspěch ještě větší. Když si k tomu připočteme celkový suverénní projev, nějakou to rockerskou pózu (v tomto případě nic proti), dá se souhlasit s názorem, že máme k dispozici „světovou“ kapelu schopnou výrazně se prosadit i v zahraničí.
Po zhruba devadesáti minutách hraní (včetně přídavku, jehož vyžádání bylo pohříchu jednou z mála aktivit jinak poměrně mdlého publika) a chvilce marného čekání na nějakou tu oficialitku v podobě polití nové desky šampáněm, nezbývalo nic jiného, než se plni dojmů odebrat ven, kde si to právě Děda Mráz vesele rozdával s Matičkou Prahou. Pověst jedné z nejzajímavějších českých živých kapel byla potvrzena a teď už nezbývá, než čekat, co se bude dít dál.
Karmageddon (2011)
MGKK Telepathy (2009)
Dreamer (2007)
Moonshower And Razorblades (2005)
Electric! Kill! Kill! (EP) (2004)
Necromance (2001)
Velvet Suicide (1999)
Hysterical Stereo Loops, Beasts And Lips (1997)
8.2.05 DIVADLO POD LAMPOU, PLZEŇ
Stejně tak v Plzni se koncert velmi povedl. Adrenalinově nabušenému setu kralovaly zejména skladby z právě vycházející novinky „Moonshower And Razorblades“. Mezi nejlepší skladby tedy řadím rázné post-moderní elektro blues „Miss Kkarma Kkoma“, lehkou hitovku „Lower Than Love“, singl „Victim Is Another Name For Love či atmosféricou „Victoria´s Secret Blackmail“. Hrálo se téměř celé nové album + několik starších věcí jako např. „Insomnia“ z minulého alba „Necromance“, která celý set zahájila. Celá kapela šlapala jako nejlepší švýcarské hodinky a navíc charismatický frontman Kay měl znovu tu schopnost předávat energii beznadějně plnému sálu (odhadem 300lidí). I přes mírnou výhradu k zpěvu, který měl tendenci se v kytarové a samplové mase lehce ztrácet znovu, jak je tomu ostatně u SUNSHINE v posledních 2 letech zvykem, velmi povedený koncert zakončený tradičně klasikou "Velvet Suicide".
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.